Komentář proferora Zbyňka Pitry, předsedy Rady expertů ČMA Konference ČMA - 25-4-2013

1. Vzdělávání pracovníků a rozvoj inovačních aktivit organizací
Mezinárodní konference „Nenechme si ujet vlak“, která se uskutečnila dne 25. dubna
2013 na pražském Žofínu před slavnostním vyhlášením výsledků soutěže Manažer roku
2013, se zaměřila na úlohu vzdělávání v podpoře rozvoje konkurenceschopnosti ČR.
Účastníci konference odsouhlasili následující závěry, které potvrdily skutečnost, že další
rozvoj vzdělávání je záležitostí celospolečenskou a neobejde se bez aktivního zapojení
podnikatelské sféry do realizace procesů, kterými bude zajišťován.
1. Vytvořit základy pro důslednou profesionalizaci exekutivních orgánů státní správy,
aby dokázaly zajistit efektivní správu společenského majetku a hladké fungování
správy věcí veřejných. Profesionalizace státní správy i orgánů regionálních samo-
správ přitom musí jít ruku v ruce s důslednou aplikací manažerského řízení jed-
notlivých správních institucí.
2. Vytvořit podmínky pro to, aby představitelé podnikatelské praxe mohli v regiónu
svého působení ovlivňovat obsah výuky a učební plány středních odborných škol.
3. Odstranit existující bariéry a zajistit účelné a efektivní propojení výuky na všech
typech škol v regiónu s činnostmi v něm existujících firem a dalších společenských
institucí.
4. Podporovat rozvoj výzkumné a vývojové spolupráce mezi podnikatelskými subjek-
ty a vysokými školami při respektování práv k duševnímu vlastnictví spolupracují-
cích společenských institucí.
5. Vytvořit podmínky pro to, aby představitelé podnikatelské sféry mohli ovlivňovat
obsah učebních plánů i formy výuky jednotlivých předmětů na našich vysokých
školách. I pro to, aby úspěšní manažeři a podnikatelé po skončení své profesní
kariéry mohli působit na vysokých školách v pozicích docentů a profesorů a pře-
dávat nastupující generaci přímo své know-how a dlouholeté zkušenosti.
V průběhu konference zazněly dva zajímavé příspěvky zahraničních účastníků. V prvním
z nich prof. Tuija Hirvikoski z Finska představila formy spolupráce finských podnikatel-
ských subjektů se vzdělávacími institucemi zaměřené na rozvoj kreativity a dovedností
žáků i studentů všech typů škol, tedy na vznik nezbytných předpokladů pro vznik vysoké
úrovně inovačních kompetencí v široké populaci země. Ve druhém příspěvku zdůraznil
prof. Lance Knowles z USA nutnost podstatné změny přístupu k pojetí i metodologii vzdě-
lávání, když dnešní doba potřebuje od absolventů jednotlivých typů škol spíše dovednosti
v tvůrčí aplikaci získaných znalostí než encyklopedické vědomosti vysvětlující jevy a děje
v určitém oboru.
Domnívám se, že tyto příspěvky jsou vhodnou inspirací pro plnění závěrů z konference,
které by měla širší manažerská veřejnost v ČR zařadit mezi své aktuální priority. Proto
jsem obsah obou příspěvků (jejich originální verze jsou k dispozici případným zájemcům
na http://www.konferencecma.cz/html/zavery_konference.html ) zpracoval do podoby inter-
pretace jejich hlavních myšlenek v kontextu zásad rozvoje kvalifikace zaměstnanců, zve-
řejněných ve světovém tisku. Věřím, že členy ČMA v nich obsažené podněty nejenom
zaujmou, ale budou pro ně i inspirací k jejich aplikaci v prostředí našich organizací.
Zbyněk Pitra, předseda Rady expertů ČMA

2. Paradoxy trhu práce
V současné době je v ČR zhruba 600 tisíc nezaměstnaných lidí a přitom se většina prů-
myslových podniků potýká s nedostatkem pracovníků. Především kvalifikovaných specia-
listů v technických profesích. Situace má navíc tendenci ke zhoršování; většina dnešních
aktivních kvalifikovaných pracovníků v nejbližších letech odejde do důchodu a na trhu
práce za ně není vhodná náhrada. Nejenom z důvodu nepříznivého demografického vývo-
je, ale především proto, že naše vzdělávací soustava odborníky potřebné kvalifikace ne-
vychovává v dostatečném počtu. Paradoxně tak v ekonomice ČR existují tisíce neobsaze-
ných pracovních míst, která nemohou současní nezaměstnaní obsadit z důvodu absence
potřebné kvalifikace. Je proto nejvyšší čas přistoupit k radikálnímu řešení tohoto para-
doxu trhu práce. Jinak hrozí nebezpečí, že ekonomika ČR (je závislá především na vý-
konnosti průmyslu!) se bude v žebříčku konkurenceschopnosti států dnešního světa pro-
padat stále hlouběji a mnohem rychleji než dosud.
Nesmí nás uchlácholit skutečnost, že s podobnými paradoxy trhu práce se potýká většina
hospodářsky vyspělých zemí tzv. západní civilizace [KOCHAN, T. - FINEGOLD, D. - OS-
TERMAN, P.:Who Can Fix the “Middle Skills” Gap? Harvard Business Review, December
2012, pp.83-90]. Rozvoj životní úrovně jim umožnil přistoupit k výrazné liberalizaci škol-
ství, spojené s otevřením přístupu k vyššímu vzdělání mnohem větší části dnešní mladé
generace než tomu bylo v případech generací jejich rodičů či prarodičů. Tento trend byl
podpořen představou, že klíčem ke společenskému úspěchu je získání vyšší úrovně vzdě-
lání v oboru, ladícím se zájmy mladého člověka a umožňujícím mu plně rozvinout jeho
osobní schopnosti či dokonce individuální talent. K očekávanému zvýšení intelektuálního
kapitálu společnosti však nedošlo. Spíše naopak, nevhodná výchozí premisa způsobila, že
rozšíření vzdělanosti nejenom nepřineslo společnosti předpokládanou přidanou hodnotu
ve vyšší kvalifikaci mladých lidí, ale dokonce jí zatížilo náklady na výplatu dávek
v nezaměstnanosti absolventům škol, kteří své vzdělání nemohou uplatnit z důvodu toho,
že na trhu práce po něm není poptávka.
Mylná představa o tom, že vzdělání má hodnotu samo o sobě, byla neúprosně konfronto-
vána s realitou - s faktem, že hodnota vzdělání spočívá v jeho praktickém využití. Libera-
lizace vzdělávání tak místo posílení kvalifikace budoucích pracovních sil vedla k nadměrné
produkci nezaměstnatelných absolventů. Situaci zhoršuje ještě postoj společnosti
k technickým oborům, které jsou vnímány jako sice potřebné, ale zároveň jako společen-
sky méně hodnotné ve srovnání s obory humanitními. Většina rodičů si přeje mít ze
svých dětí úspěšné právníky či manažery pohybující se v komfortním prostředí moderních
kanceláří, nikoliv techniky nebo výrobní specialisty trávícími svůj pracovní den ve „špina-
vém prostředí“ průmyslových podniků.
V důsledku toho poklesl podíl přípravy odborníků v přírodovědných oborech, technických
oborech a v matematice, kteří tvoří cca 15% z celkového počtu absolventů dnešních vy-
sokých škol. Navzdory tomu, že poptávka po specialistech této orientace se každoročně
zvyšuje. Absolventi těchto oborů si mohou vybírat z řady pracovních nabídek, žádný
z nich není potenciálním zákazníkem úřadů práce.
Mylnou se ukázala i další iluzorní představa o tom, že jedinec, který dosáhne určitého
stupně vzdělání, je schopen se po krátkém zaškolení a zapracování zapojit do jakékoliv
kvalifikované pracovní činnosti. Současné průmyslové technologie totiž vyžadují speciální
znalosti a specifické dovednosti (jako je řešení problémů, interpersonální komunikace,
týmová spolupráce, převzetí zodpovědnosti za vlastní výsledky apod.), které žádný re-
kvalifikační kurs nenabízí a ani nemůže poskytnout.

3. Představitelé státních institucí i politických elit při podpoře konkurenceschopnosti svých
zemí prostřednictvím rozvoje vzdělanosti jejich obyvatel zklamali. Je proto nutné, aby se
do přípravy kvalifikovaných odborníků zapojili jejich budoucí zaměstnavatelé - podnika-
telské subjekty. Jen tak je možné postavit neúčinný systém vzdělávání na pevné zákla-
dy a zajistit tak dostatečnou rentabilitu do vzdělávání vkládaných společenských investic.
Jak mohou podnikatelské subjekty přispět k překonání nedostatku vhodných
pracovních sil?
Podnikatelské subjekty, ale také nepodnikatelské organizace (jako zdravotnická zařízení,
instituce veřejné správy, kulturní zařízení apod.), se musí stát vlivným činitelem při kon-
cipování vzdělávacích programů, které pomohou uspokojit jejich poptávku po kvalifiko-
vaných pracovních silách. To je možné jenom tehdy, dohodnou-li se jednotlivé subjekty
navzájem, také s odborovými organizacemi a pochopitelně i se vzdělávacími institucemi -
na lokální i národní úrovni - o společném postupu k cíli, kterým je: eliminace příčin
stávajícího paradoxu trhu práce. Takto vytvářené vzdělávací programy by přitom mě-
ly respektovat následující požadavky:
1. Zaměstnavatelské subjekty by měly mít možnost ovlivňovat skladbu učebních pro-
gramů tak, aby jejich absolventi plně vyhovovali požadavkům jimi nabízených pra-
covních pozic. Legitimitu tohoto požadavku by měla podporovat jimi poskytovaná ma-
teriální i finanční podpora institucím, připravujících jejich budoucí zaměstnance.
2. Výuka nových poznatků ve vzdělávacích institucích by měla být kombinována
s možností rozvíjet praktické dovednosti prostřednictvím jejich aplikace v reálném či
alespoň realisticky modelovaném prostředí budoucích zaměstnavatelských subjektů.
3. Budoucí zaměstnavatelé by měli s vybranými studenty - perspektivními zaměstnanci -
rozpracovávat plány jejich profesního růstu tak, aby se po svém nástupu do zaměst-
nání ocitli na startu své celoživotní profesní kariéry. Nikoliv aby jen vyplnili neobsaze-
nou pracovní pozici a tím vyhověli okamžité potřebě svého zaměstnavatele, který o
jejich další rozvoj tímto okamžikem ztratí zájem.
Subjekty s rozhodující pozicí v určitém regiónu by se měly stát vůdčím činitelem sdruže-
ní usilujícího o zabezpečení úplného pokrytí potřeb kvalifikovaných pracovníků v daném
regiónu. Vznik takového sdružení není jednoduchou záležitostí. Jeho členové musí překo-
nat vzájemnou nedůvěru, odložit vzájemné prestižní i kompetenční spory a dohodnout se
na tom, v čem je výhoda jejich spolupráce. Musí se zbavit obav z toho, že vůdčí činitelé
sdružení chtějí využít jejich spolupráce k posílení vlastních pozic a plně respektovat sku-
tečnost, že problémy, které trápí každého z nich, dokážou účinněji vyřešit společně. Nej-
lépe se daří vzniku takových sdružení v regiónech, kde si jednotlivé subjekty uvědomují,
že nesoutěží o místní talenty mezi sebou, ale musí společně usilovat o jejich udržení
v regiónu.
Další překážkou spolupráce v takto vytvořeném sdružení jsou výrazné odlišnosti
v organizačním uspořádání a také v kultuře vnitřního prostředí jeho jednotlivých členů.
Nedostatek kvalifikovaných pracovníků je v některých subjektech zapříčiněn spíše ne-
vhodnou organizační strukturou a interní byrokracií, nikoliv jejich faktickou absencí. Jed-
notliví členové sdružení se proto musí dohodnout nejenom o společných zájmech, ale
také o konvergenci svých procesů rozvoje pracovníků a péče o talenty.
Klíčovým faktorem úspěchu takto vytvořeného sdružení pro rozvoj lokálních profesních
kompetencí je nalezení osobnosti, která dokáže jednoznačně vymezit oblast společného
zájmu všech členů sdružení a v tomto rámci zajistí účelnou a efektivní koordinaci všech

4. jeho aktivit. Osobnost koordinátora musí být pro všechny členy sdružení důvěryhodná
a pokud možno být schopna prokázat se výsledky úspěšné koordinace působení nějaké
účelové aliance v minulosti.
Přitom je nutné mít značnou dávku trpělivosti. Jakékoliv zásahy do fungování vzdělá-
vacího systému se vždy projeví změnou v jeho chování se značným zpožděním. Vznik
sdružení zaměstnavatelských subjektů se vzdělávacími institucemi si vyžádá určitý čas,
než dojde k nezbytnému sladění zájmů všech jeho členů a je schopné začít ovlivňovat
vzdělávací programy. Výsledky těchto vstupů se projeví až po delší době; přesvědčivě až
po ověření skutečné kvalifikace prvních absolventů nově koncipovaných vzdělávacích
programů. Reálně se tak první výsledky úsilí jednotlivých členů sdružení projeví nejdříve
za pět až sedm let od jeho založení. Za tu dobu nepochybně dojde k personálním obmě-
nám na vedoucích postech jednotlivých členů sdružení. Koordinace jejich spolupráce musí
být proto založena tak, aby zavazovala i nástupce jeho zakladatelů ke spolupráci v rámci
strategického konceptu, dohodnutého při založení sdružení.
Vznik učebních plánů, které zajistí získání potřebných technicko-organizačních i podnika-
telských kompetencí jejich absolventy a umožní jejich zaměstnání obsazením kvalifikova-
ných pracovních pozic, je podmíněn aktivním zapojením představitelů zaměstnaneckých
subjektů do tvorby i realizace takových učebních plánů. Tedy úzkou spoluprací pracovní-
ků budoucích zaměstnavatelů s pedagogickými pracovníky škol připravujících pro ně bu-
doucí kvalifikované zaměstnance. To naráží na oboustranné předsudky. Učitelé zastávají
názor, že vzdělávání má specifické (společensky „vyšší“) poslání a nesmí být „pošpiňová-
no“ komerčními (společensky „nižšími“) zájmy. Vedoucí pracovníci uživatelské praxe na-
opak mnohdy nejsou schopni pochopit, že vzdělávací procesy nelze řídit stejnými meto-
dami jako výrobní procesy. Překonání těchto předsudků rovněž není jednoduchou záleži-
tostí a vyžádá si určitý čas k dosažení vzájemného souladu v názoru na to, že vzdělávání
je specifický typ podnikání, zaměřený na dosažení společenského prospěchu, jehož
podstatou je vznik podmínek pro rozvoj konkurenceschopnosti ČR posílením jejího inte-
lektuálního kapitálu. Tedy vytvořením základny pro úspěšný rozvoj inovačních aktivit
všech společenských subjektů.
Programy „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“ podporované vládou ČR a financované
z fondů EU mohou sehrát úlohu katalyzátoru při řešení paradoxu současného trhu práce
v ČR, nikdy však nemohou být hlavním nástrojem jeho řešení. Tímto hlavním nástrojem
se musí stát účelná, dlouhodobá a koncepčně koordinovaná spolupráce vzděláva-
cích institucí se zaměstnavatelskými subjekty; na regionální i celostátní úrovni.
Jaké poučení nabízí finské zkušenosti?
Ve svém vystoupení [T. HIRVIKOSKI: Sustainable Development – the Road to Prosperity:
Our Role in the Nordic Miracle] na konferenci „Nenechme si ujet vlak“ zdůraznila jeho
autorka, ředitelka helsinské Laurea University of Applied Sciences, že ve Finsku došlo
k celospolečenské shodě o koncepci „znalostního trojúhelníku“ (Knowledge Triangle R-E-
I) v jehož rámci dochází k optimální synergii výzkumu (R), vzdělávání (E) a inovačních
aktivit (I), tedy k propojení výzkumných organizací se vzdělávacími institucemi a
s podnikatelskými subjekty, v zájmu posilování rozvoje finské ekonomiky. Úspěch tohoto
konceptu je založen na změnách obsahu vzdělávacích programů a metodologie jejich
výuky, podporovaného účelnou spoluprací všech zájmových skupin (představitelů trojice
R-E-I) v určitém regiónu. Koncepce „znalostního trojúhelníku“ přitom představuje nástroj
k efektivnímu vyladění metod implementace národní inovační strategie Finska, jejíž cíle
jsou odvozeny jako účelový průnik dekompozice národních cílů (prováděné shora-dolů) a

5. agregace individuálních cílů jednotlivých společenských skupin (prováděné zdola-
nahoru). Tato forma specifikace (a následné pravidelné modifikace) strategických cílů
vytváří prostor pro zdůraznění společenského významu inovací pro další rozvoj země a
vtahuje do procesu jejich naplňování různé aktéry ze všech odvětví ekonomiky i ostatních
složek společenského života.
Laurea University of Applied Sciences reagovala na koncepci „znalostního trojúhelníku“
v roce 2000 založením první „živoucí laboratoře“ (Living Laboratory) jako prostředí pro
vznik regionálního sdružení veřejných, soukromých i uživatelských organizací (public-
private-people partnership) jako jsou vzdělávací instituce, podnikatelské subjekty, zá-
kaznická sdružení a další organizace představující různé zájmové skupiny. V tomto pro-
středí mohou do něj zapojení zájemci vymýšlet, projektovat, vytvářet a testovat prototy-
py nových produktů či služeb v reálných uživatelských podmínkách. Úlohou laboratoře je
připravovat společenské podmínky pro účelné a efektivní využití inovačních podnětů. Pů-
vodní myšlenka vzniku prostředí pro kultivaci kreativních námětů se po několika letech
rozvinula do vzniku regionálního inovačního ekosystému. První pozitivní výsledky opatře-
ní z roku 2000 se však objevily až v roce 2008.
Studenti, zapojení do činnosti laboratoře, byli ostatními v jejího fungování angažovanými
účastníky vnímáni jako rovnocenní partneři se všemi právy (prosazovat svoje tvůrčí ná-
pady), ale také se všemi povinnostmi (dodržovat pravidla spolupráce a nést zodpověd-
nost za vlastní výsledky). To umožnilo výrazně změnit metody výuky na jednotlivých fa-
kultách, což lze charakterizovat jako přechod k učení se praxí (learning by doing). Do
činnosti jednotlivých laboratoří se zapojili studenti různých fakult (nejenom technických a
přírodovědných, ale také humanitních a uměleckých), což vytvořilo prostor pro multidi-
menzionální výuku jednotlivých disciplín učebních plánů. Spolupráce s představiteli pod-
nikové sféry i uživatelské praxe pak poskytla studentům možnost získat dovednosti
v řešení problémů, interpersonální komunikaci, organizaci týmové spolupráce, vyjedná-
vání i vůdcovského působení; tedy dovedností, které by nemohli získat absolvováním
jakkoliv liberálně koncipovaného učebního programu pouze ve školním prostředí.
Projekt kombinace fungování „živoucí laboratoře“ s metodami učení se praxí umožnil
vznik diskusních fór (označovaných jak orchestration table), v jejichž průběhu partneři
zapojení do inovačních ekosystémů formulují inovační strategie regiónu a dohadují po-
stup jejich optimální implementace s lokálními správními orgány, místními podnikatel-
skými subjekty a představiteli veřejnosti tak, aby se do úsilí o dosažení zvolených strate-
gických cílů i do odstraňování bariér na cestě k nim zapojili v co největším počtu všichni
obyvatelé regiónu. Tato diskusní fóra se zaměřují primárně na zdokonalení stávajících
postupů, na jejich vylepšení a zjednodušení a případně i na jejich nahrazení novými kva-
litativně odlišnými postupy. Panující klima spíše evoluční než revoluční kreativity vede
k tomu, že 96% úspěšných inovací, vytvořených působením ekosystému má charakter
postupných vylepšení, iniciovaných aktuálními potřebami uživatelské praxe a jenom 4%
představují podstatné (disruptive) inovace, vyvolané aplikací nových vědecko-
technických poznatků. To mj. podporuje skutečnost, inovace je primárně podnikatelský
fenomén; ne pouhý způsob využití nových vědecko-technických poznatků při vzniku no-
vých produktů (jak je mnohdy - mylně - interpretována).
Diskusní fóra umožňují učení se praxí nejenom studentům, ale také všem jeho ostatním
aktérům, což vede k odstraňování sociálně-psychologických bariér (způsobených rozdíly
v organizaci i kultuře vnitřního prostředí) mezi jednotlivými typy organizací, spolupracují-
cími v rámci inovačního ekosystému. Přispívají tím mj. také ke zvýšení úrovně jejich ino-
vačních kompetencí tím, že díky tomu dokážou rychle vyhmátnout podstatu aktuálního

6. problému, vyhodnotit všechny jeho (i skryté) aspekty, vidět potřebu jeho řešení v širším
společenském kontextu a navrhnout jeho řešení tak, aby ho pochopili všichni ostatní a
dokázali na jeho realizaci účinně spolupracovat.
Inovační ekosystémy tak představují autonomní společenský subsystém, jehož fungování
je založeno na virtuálně předávaném vůdcovství (rozhoduje ten, kdo je nejlépe kompe-
tenčně vybaven k řešení určitého dílčího problému). Autorka tento subsystém přirovnala
k hejnu stěhovavých ptáků. Nemají v čele žádného „moudrého“ jedince, žádného ředite-
le, který by určoval směr letu. Nemají ani předpověď počasí, ani nemají přehled o pře-
kážkách, které je mohou na cestě potkat. Pouze intuitivně ví, že jejich směr letu je
správný; a to jim stačí k tomu, aby společně svého cíle úspěšně dosáhli.
V diskusi ke svému příspěvku T. Hirvikoski zdůraznila, co je podle jejího názoru podmín-
kou toho, že koncepce „znalostního trojúhelníku“ se ve Finsku osvědčila a její uplatnění
přineslo prokazatelné pozitivní výsledky. Za nejdůležitější označila dosažení celospole-
čenské shody o dlouhodobé inovační strategii země, dále překonání bariér bránících spo-
lupráci specialistů z akademické i podnikatelské sféry, a nakonec ochotu všech aktérů
vydržet v nastoupené cestě, i když se dlouho nedostavovaly žádné přesvědčivé výsledky.
Jaké poučení bychom si měli z finského příkladu vzít my? Ve Finsku dokázali tvůrčím způ-
sobem uplatnit obecné zásady budování inovačních ekosystémů a jejich výsledky nás
jednoznačně přesvědčují, že to jde! Chce to jen přestat se vymlouvat na nepříznivé okol-
nosti, vyhrnout si rukávy a pustit se do práce.
Jak se musí měnit metody učení se novému?
Dalším významným příspěvkem předneseným na konferenci, který ovlivnil formulaci při-
jatých záměrů, byla prezentace světově uznávaného odborníka v oblasti věd o mozku a
teorie učení se [L. KNOWLES: A Brain-based Approach to Computer Assisted Language
Learning]. Ten v úvodu svého vystoupení zdůraznil rozdíl mezi formami učení se. Krátko-
dobé osvojení si nových znalostí (např. v zájmu úspěšného vykonání zkoušky) je málo
efektivní ve srovnání s pochopením nových poznatků a získáním dovedností v jejich prak-
tické aplikaci na dlouhou dobu po skončení výuky. Na příkladu jím koncipovaného pro-
gramu výuky angličtiny představil kombinované pojetí získávání dovednosti v aplikaci
jazyka jedincem, který není rodilým mluvčím. Jeho program DynEd kombinuje přístup
klasické výuky ve třídě s praxí v jazykové laboratoři. Může se prokázat výraznými pozi-
tivními výsledky, když jeho absolventi jsou po krátké době schopni efektivně komuniko-
vat v cizím jazyku. Tento přístup na rozdíl od běžných jazykových kurzů, představujících
součást učebních plánů většiny škol nabízejících v rámci svého vzdělávacího programu
také výuku cizího jazyka, nenabízí získání znalosti cizího jazyka, ale nabízí řešení problé-
mu komunikace v cizím jazyku.
Nový přístup vychází z aktuálních poznatků věd o mozku: z principu rozpoznávání sym-
bolů, podvědomého zpracovávání komplexně vnímaných informací a z vytváření nových
neuronových spojení při osvojování si nových znalostí. Program výrazně mění role učitele
i studenta a vnáší do procesu učení se nový koncept aplikace audiovizuálních technologií
a zpětnovazebních testů.
Klasická výuka cizího jazyka je založena na učení se slovíčkům a gramatice jazyka. Stu-
denti se učí z učebnic a snaží se zapamatovat si jednotlivá slovíčka a jejich využití
v psaném textu. Nemají však dostačující příležitost vnímat mluvený projev a sami hovořit
v cizím jazyku. Po absolvování klasického kurzu, založeném na zvládnutí obsahu učebni-
ce, jsou studenti schopni úspěšně vykonat výstupní test (využití krátkodobé paměti), ale

7. nezískají to nejvíce potřebné - schopnost komunikovat (domluvit se) v cizím jazyku, ne-
mají uloženy potřebné jazykové znalosti v dlouhodobé paměti.
Učení se vyžaduje vytváření mozkových neuronových spojení. Vnímaná informace je
zpracovávána jako smyslový (vizuální, sluchový apod.) podnět, který je dál posuzován
konceptuálně, fonologicky, ortograficky apod. zdola-nahoru při vytváření spojení, která
jsou postupem shora-dolu propojována se spojeními, existujícími v dlouhodobé paměti.
Vytvářejí se tak kognitivní spojení, která jsou posilována častým opakováním. Je-li výuka
založena na multimediálním posilování procesu zapamatování, je mnohem účinnější. Ten-
to holistický přístup lze charakterizovat jako vnímání struktury stromu, ne jako identifi-
kaci jeho jednotlivých listů (což je charakteristikou klasického pojetí jazykové výuky).
Mozek potřebuje vnímat substruktury, aby mohl vnímat celek jako hierarchickou skladbu
jednotlivých substruktur. V cizím jazyky je nutno zvládat celá slovní spojení v kontextu
jejich pojmového výkladu, ne jednotlivá slova. Mozkové buňky pracují společně, jsou-li
navzájem provázány. Dlouhodobé jazykové schopnosti jsou založeny na paralelním vní-
mání komplexních pojmů, ne na sekvenčním ukládání jednotlivých informací.
V následující diskusi pak autor příspěvku zdůraznil, že tato metoda je plně uplatnitelná
na proces učení se jakékoliv disciplíně, není zaměřena pouze na jazykovou výuku. Pod-
statou holistického pojetí výuky je, že studenti se spolu s vnímáním nových poznatků učí
jak je vhodně interpretovat. Pro získání potřebných dovedností v práci s novými poznatky
je důležité, jak často se cvičí v jejich uplatnění, na co je přitom kladen důraz, i to, co se
považuje za klíčové. Existují čtyři stupně od primárního získání nových poznatků k nabytí
dovedností v jejich účelné a efektivní aplikaci. Prvním stupněm je zařazení poznatků do
širších souvislostí myšlenkového modelu, druhým je pochopení místa poznatkové struktu-
ry v celkové koncepci myšlenkového modelu, třetím je následné využívání kauzality fun-
gování subsystému pro ovlivnění fungování systému jako celku. Čtvrtý, nejvyšší stupeň
rozvoje dovedností v uplatnění znalostí je jejich účelné a efektivní využívání při řešení
praktických problémů.
Tato metoda výrazně mění úlohu učitele. Ten se z role moudrého a neomylného kouče,
řídícího memorování nových poznatků (a ověřovatele jejich - krátkodobého - zapamato-
vání) musí převtělit do role mentora, podporujícího samostatné myšlení studenta
v průběhu čtyř stupňů osvojení si (dlouhodobé zapamatování) dovedností v aplikaci no-
vých poznatků. Mentor musí podporovat tvorbu myšlenkových modelů, ne vyžadovat
memorování poznatkových kategorií.
Závěr
Oba analyzované příspěvky, které představily fungující alternativy praktické aplikace
zmíněných zásad přípravy kvalifikovaných odborníků, svým způsobem potvrdily aktuál-
nost v úvodu citovaných závěrů z konference i naléhavost jejich rychlého uvedení do ži-
vota.
Je nezbytné, aby konečně vznikla dlouhodobá koncepce rozvoje systému vzdělávání
v ČR, která získá celospolečenský souhlas a nebude tak vystavena nebezpečí, že se její
pojetí bude měnit spolu s tím, jak do funkce ministra školství nastoupí jiný představitel
politické reprezentace. S tvorbou této koncepce je nutné začít okamžitě, nečekat až na
to, jakou politickou konstelaci nastaví výsledky voleb v příštím roce. Rozvoj systému
vzdělávání má dlouhodobou dimenzi (výrazně přesahující jedno volební období) a nesmí
se proto stát předmětem ideologických sporů jednotlivých politických sdružení, usilujících
o získání vládní moci v nejbližším volebním období. Příklad Finska ukazuje, že dosažení
konsenzu napříč politickým spektrem o klíčových aspektech rozvoje země je nejenom

8. možné, ale také vysoce užitečné. Pak je adekvátní zajistit bezkonfliktní profesionální
(manažerské) řízení realizace přijaté celospolečenské rozvojové koncepce.
Akademické instituce musí opustit ulitu vlastní výjimečnosti, do které se mnohdy uzavíra-
jí, a otevřít se podnětům z okolí. Není ani urážkou, ani podceněním profesionality peda-
gogických pracovníků, když se na koncipování a řízení vzdělávacích procesů jednotlivých
učebních programů budou podílet odborníci z uživatelské praxe. Ve Finsku to představite-
lé akademické sféry (zpočátku se tomuto požadavku bránili) posléze pochopili; donutilo
je to obhajovat vlastní výsledky před širší veřejností. A také přemýšlet o tom, jakou
přidanou hodnotu jejich výzkumné výsledky i vzdělávací aktivity společnosti přinášejí.
Velmi brzy sami pochopili, že pouhá akademická dokonalost není dostatečnou zárukou
společenského prospěchu.
Naopak, představitelé zaměstnavatelské sféry si musí uvědomit, že nemají zodpovědnost
pouze za výsledky a působení organizací, které vedou. Musí si přiznat, že rozsah jejich
společenské odpovědnosti výrazně přesahuje hranice vlastní organizace, a proto se musí
také starat o naplňování požadavků společnosti v širším rámci plnění poslání jimi vedené
organizace. Jednou z oblastí jejich společenské odpovědnosti je také zajištění potřebného
rozsahu i kvality přípravy budoucích specialistů - jejich potenciálních zaměstnanců.
Významnou úlohu v tomto procesu plnění závazků společenské odpovědnosti musí sehrát
vlastníci, především členové statutárních orgánů. Správa současných organizací (corpora-
te governance) se musí zaměřit nejenom na maximalizaci aktuálních výnosů (okamžitou
rentabilitu kapitálových investic), ale především na vytvoření podmínek pro dlouho-
dobou prosperitu organizace. A také podle toho hodnotit komplexně výsledky působení
jejich manažerů.
Jak připomněl ve svém úvodním vystoupení na konferenci „Nenechme si ujet vlak“ prezi-
dent ČMA P. Kafka, není současná přetrvávající krize (převážně pouze evropské ekono-
miky) krizí cyklickou, ale je krizí systémovou. Její překonání je možné pouze provede-
ním radikální komplexní transformace procesů, zajišťujících fungování a životaschopnost
společnosti. Výrazem této transformace jsou úspěšné inovace, generované prostřednic-
tvím inovačních ekosystémů. Jejich vznik je proto nutné výrazně podpořit společnými
koordinovanými aktivitami široké manažerské veřejnosti.
Ostrůvky pozitivní deviace (jeden z nich představil ve svém vystoupení na konferenci
„Nenechme si ujet vlak“ Manažer roku 2011 a generální ředitel Agrostroje Pelhřimov L.
Stoklásek) jsou důkazem správnosti zvolené cesty. Samy o sobě však k potřebné spole-
čenské transformaci nepovedou. Pouze spojenými silami všech manažerů v ČR, sjedno-
cených kolem vize udržitelného rozvoje ČR nabízené ČMA, lze zajistit potřebný transfor-
mační obrat. A zvrátit tím zrychlující se tendence k poklesu konkurenceschopnosti ČR v
současné globální ekonomice. Tak, aby se naše ekonomika vrátila mezi špičku ekonomic-
ky vyspělých zemí, tedy na pozici, kterou již zaujímala v první polovině minulého století.